Druhý díl :). Ať se vám líbí ;)
S Kaoru jsme se ty zbývající dva dny neviděly. Jenom jsme si psaly smsky. Balila jsem si věci a mamka mi ty věci kontrolovala. Pořád říkala, ať si neberu tam to ať si vezmu tam to. Jsem dospělá můžu si balit jaký věci chci. Už jsem mamce řekla, ať mě nechá, že si umím sbalit věci sama. Uslyšela jsem vyzvánění mého mobilu. Byla jsem u kufru, který byl téměř plný. Skočila jsem po něm na posteli a rychle jsem to zvedla. Ani jsem se nepodívala, kdo mi to vlastně volá. „Prosím?“ zeptala jsem se. „Ahoj Yuri, tak jak ti jde balení věcí?“ zeptala se mě Kaoru. Usmála jsem se. Protože mě to mohlo napadnout. „No, jak se to vezme.“ zasmála jsem se. „A tobě?“ „Jo, mně dobře, ale mluví mi do toho mamka.“ zastěžovala si. „Nejsi jediná. Mně do toho mamka taky mluví.“ „Hele, zítra v deset ráno na letišti, jo? Budu muset končit. Mamka zase něco komentuje. Ještě ti napíšu.“ tímhle náš hovor ukončila. Hodila jsem mobil zpátky na postel a dobalovala jsem si poslední věci. Byla jsem celkem unavená, a to jsem nic nedělala. Asi to bylo z toho balení těch věcí. Šla jsem se najíst. Po večeři jsem ulehla do postele a dívala se na televizi.
Ráno mě vzbudila televize, která hrála nesnesitelně nahlas. Trhla jsem sebou a rychle jsem to vypla. Seděla jsem na posteli v tureckém sedu a byla jsem trochu mimo. „Yuri, okamžitě vstávej! Je půl desáté!“ zavolala na mě mamka. Když jsem tohle slyšela, rychle jem vyskočila z postele a běžela se najíst. Pořád jsem se musela dívat na hodiny, protože jsem měla nervy, že to nestihnu. Myslím, že Kaoru tam už čeká. Odbavení věcí a takový ty věci budou taky chvilku trvat. Nestíhám! Sakra já vážně nestíhám! Rychle jsem mamce donesla věci, který má dát do auta a připravovala jsem se na cestu.
„Yuri!“ zařvala Kaoru, když mě viděla. Všichni, kdo měli letět do Koreje stejným letem se na nás dívali. Bylo tady i pár korejců, ale podnikatelé,takže nic. Navíc letíme za Super Junior,ne? Dobře, ne za nima, ale chceme je vidět. Spíš je to můj plán. Ale co když je vážně potkáme? Jak se budeme chovat? Začneme ječet a fotit si je nebo budeme jenom tak stát a zírat na ně? Jo, to je ta blbá otázka, na kterou hned tak nedokážu odpovědět. Povídaly jsme si o tom, jak by bylo úžasný být v jednom hotelu se SuJu. „Letadlo do Jižní Koreje je připraveno k odletu, prosím opatrně začněte nastupovat do letadla.“ ozvalo se najednou a podívaly jsme se na sebe. Nevěřily jsme, že je to opravdu tak. Zvedly jsme se a jedna za druhou jsme šly směr letadlo.
Sedíme v letadle. Kaoru u okna já vedle ní a vedle mě nějakej malej kluk. Letuška byly milý. Poletíme 18 hodin? Teď nevím přesně. Asi to nevydržím sedět tak dlouho. No, vlastně mi skoro nic nezbývá. „Jak se těšíš?“ zeptala jsem se Kaoru, která se dívala celou dobu z okna a byla potichu. Celou tu dobu musela nad něčím přemýšlet, protože by jinak mluvila. „No, jak se těšíš?“ zeptala se najednou. Lekla jsem se. Kaoru se začala smát. „Jo, hodně se těším. Ani nevíš jak. Ale asi nevydržím tak dlouho sedět v klidu.“ usmála jsem se. A Kaoru se zase zasmála. „To jsi celá ty!“ Taky jsem se začala smát. Ten malej kluk, kterýmu by mohlo být tak 7 nebo 8 let se na nás podíval. Byl to syn jednoho korejce, kterej seděl přes uličku. Usmála jsem se a ten malej se taky usmál. Začaly jsme s Kaoru schválně mluvit korejsky. On se k nám přidal. Byla to celkem sranda. Po našem korejském rozhovoru se podávalo jídlo. „Můžu se zeptat za kolik hodin tam budeme?“ zeptala se Kaoru. Letuška se mile usmála. „Do Koreje by jsme měli přiletět v ranních hodinách. Teď vám to neřeknu přesně.“ „Děkuju.“ odpověděla Kaoru a podívala se na mě. Dostaly jsme jídlo a pití a začaly jsme jíst. Po jídle jsme si povídaly.
Vzbudila mě letuška. „Budeme přistávat.“ usmála se. Drbla jsem do Kaoru. „Co je?!“ lekla se. „Budeme přistávat.“ řekla jsem jí ospale. Až po tom, co jsem to řekla jsem se probudila. „Budeme přistávat joo!“ zaječela jsem na celý letadlo a vyskočila jsem ze sedadla. Hodně lidí se na mě podívalo, ale jak jsem si sedla bylo to v pohodě. Když jsem seděla chtěla jsem zase spat, tak jsem si lehla pod deku. „Vstávej!“ řekla Kaoru a bouchla mě do ramene. „Ne!“ řekla jsem a byla dál pod dekou. „Dělej!“ Kaoru mě znovu bouchla a nakonec jsem ze sebe dala deku. „Dobré ráno všem. Jsem kapitán letadla a chci vám oznámit, že za pět minut přistáváme.“ řekl kapitán a s Kaoru jsme se na sebe podívaly. Těšily jsme se a moc! Za pět minut jsme s Kaoru cítily, jak letadlo pomalu přistáválo.
Na letišti jsme musely vyřizovat ještě nějaký věci, ale potom jsme už jely taxíkem do hotelu. „Děláš si srandu?! To je luxusní hotel!“ řekla Kaoru a už jsem viděla, jak spěchá z taxíku ven. „Jo, ale nevěděla jsem to.“ odpověděla jsem. Zaplatila jsem taxikářovi. Dal nám kufry a hurá do hotelu! Tuhle delší dovolenou si užijeme!
..MUÍÍK:d 
2024 ©